Karel Vařejka zvítězil v literární části soutěže Vysočina - moje budoucnost !

Kája z 8.B byl 1. v kategorii od 11 - 14 let.

Napsal reportáž o setkání s p. Juračkou, kterému tímto ještě jednou děkujeme za ochotu spolupracovat s naší školou. Pochvala náleží také Evičce Novotné z 8.B, která nás rovněž v této soutěži reprezentovala - vytvořila reportáž z návštěvy bystřického centra Kopretina. Její práce by nevznikla bez vstřícné pomoci p. Vítkové, pracovnice Kopretiny. Soutěže se zúčastnilo 12 škol a v literární části bylo posuzováno celkem 27 prací.

A zde je vítězná práce:

Já do lesa (ne)pojedu… aneb Můj den s lesníkem

( Reportáž )

Karel Vařejka, 8.B

Pomalu, ale jistě se mi blíží devátá třída a s ní i přetěžké rozhodování, kam jít na střední školu. V pátek 20. 1. jsem strávil den plný zajímavostí s vedoucím Lesního společenství obcí Karasín, panem Petrem Juračkou. Dobrá příležitost se podívat do lesa a dozvědět se, jak se pracuje v tomto oboru, možná mém budoucím povolání, že?

Je ráno. Vstávám plný očekávání, jak bude následujících pár hodin tohoto dne probíhat. Nasnídám se, připravím a s dobrou náladou se vydám do školy, kde mám čekat na pana Juračku. Cestou do školy se v duchu sám sebe ptám na všemožné otázky ohledně lesního hospodáře. Jak bude vypadat? Kolik mu asi bude? Bude milý?

Když přijdu do školy, jdu za paní zástupkyní, která mi sdělí, že pan Juračka už na mě čeká v autě před školou. Vyjdu z budovy a uvidím zelené terénní auto. Blížím se k němu a s každým krokem začínám mít větší trému. Nakonec uvidím přes čelní sklo tvář pana Juračky, který je připraven strávit se mnou pár hodin. Má bílé, krátce ostříhané vlasy a na nose se mu lesknou brýle. Oblečen je do zeleného svetru a na něm má černou vestu. Odhaduji, že nedávno oslavil padesátku. Nasedám do auta, pozdravím a jede se! Uvnitř ucítím vůni typickou pro nějaké zvíře. Vzadu, v kufru auta má totiž dva psy, kteří na mě ihned začnou štěkat. Chvíli si připadám jako bych zde nebyl vítán. Pan Juračka své irské teriéry uklidní a já mohu klást otázky.

Jedeme do Víru a já se mezitím vyptávám. Dozvěděl jsem se např., že pana Juračku už v mládí k jeho povolání přivedli jeho strýcové, nejvíce ho na jeho práci baví různorodost a práce s lidmi anebo že se houbaření stalo „národním sportem“. Ve Víře se pak jdeme podívat do lesa, kde se zrovna těží stromy. Je to mýtní těžba v dospělém lese. Na místě jsou tři dřevorubci s motorovými pilami, ti stromy kácejí a následně zbavují větví. Dřevorubci musí mít na sobě helmy a jsou oblečeni do reflexních oděvů. Nohy jim chrání speciální obuv, protože je tato práce dost nebezpečná. Po 45 minutách mají přestávku, kdy dolijí do pil benzín a mohou se třeba i nasvačit.

Jeden dřevorubec stojí těsně pod stromem a podřezává kmen. Ten svojí tíhou padá dolů na namrzlou cestu. Zbylí dva dřevorubci nastartují svoje pily a přijdou na pomoc uřezávat větve. Po chvíli takové podívané mi začíná být dost mrazivá zima - brrr! Lesníci musí mít teda pořádnou výdrž, říkám si. Problém je, že na namrzlé cestě, která se trochu svažuje, je těžké neuklouznout. Je to dost náročná a nebezpečná práce. Vracíme se k autu - pěkně do tepla. Pan Juračka nastartuje motor a už vyrážíme do hájenky v Krasíně, kde je sídlo Lesního společenství obcí Karasín. Cestou vidím klády připravené na odvoz, které (jak se dozvídám) musí mít přesné rozměry. Vytěžené dřevo z našich lesů nejčastěji končí na pilách ve Ždírci, nebo v Rakousku.

Zastavujeme před hájenkou. Celé nádvoří je poseto kamennými kostkami. Budovu kryje sedlová střecha, která se barví do tmavě červené. Nad vstupními dveřmi visí myslivecká trofej (lebka srnce). Když vstoupím dovnitř, uvidím, jak se přede mnou vine spirálovitě točité schodiště. To vede nahoru do patra, kde mají někteří lesníci svoje pracovní stoly.

V hájence se dozvídám od pana Juračky různé zajímavosti o práci lesníků i o tom, jak je tato práce náročná na čas, fyzičku i psychiku. Les se v našich podmínkách pěstuje přibližně do 120 let, lesník nikdy nevidí výsledky své práce, sklízí až další generace. V lesnictví funguje sezónnost, v letním období se pečuje o mladé stromky a dělají se prořezávky, těží se zejména v zimním období.

Mnoho lidí si plete pojmy lesnictví a myslivost. Lesnictví je obor, který se zabývá udržováním a zvelebováním lesů, využívá je ve prospěch vlastníků i celé společnosti. Myslivost se zabývá péčí o volně žijící zvěř, a snaží se udržovat a rozvíjet myslivecké tradice. Jaký je tedy vlastně rozdíl mezi lesnictvím a myslivostí? Lesnictví je povolání, myslivost také, ale může to být taky jenom koníček. Na myslivost se váží tradice, které jsou součástí nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Jaký má lesnictví a myslivost význam? Lesnictví je důležité pro produkci dřeva, pečuje o krajinu. Myslivci chrání, chovají a loví zvěř. Lov je potřebný z důvodu omezení přemnožení některého druhu zvěře. To by mohlo mít fatální důsledky na ostatní zvířata a celý ekosystém vůbec. Lesnictví a myslivost jsou tedy dva velmi důležité obory, které se starají o naši přírodu, ať už o les, nebo o zvěř.

Po záplavě nových poznatků se vyrážíme podívat na lesní školku za Ždánicemi. Pěstuje se zde smrk ztepilý. 

Co je to vlastně lesní školka? Jedná se o prostor, kde se ze semínek lesních stromů pěstují sazenice, které jsou pak vysazovány za účelem umělé obnovy lesa. Na místě to teď v zimě vypadá celkem pustě, protože je vše ukryto pod sněhem, ale stejně je znát, možná ne na první pohled, že pod bílou nadílkou cosi roste.

To je naše poslední zastávka, protože potom mě pan Juračka odváží domů a já se s ním rozloučím.

A co mně osobně toto setkání přineslo? Uvědomil jsem si, že lesnictví je hospodářská činnost a přináší užitky. Zde, na Vysočině, má tento obor bohatou tradici. Těžba dřeva je důležitá pro všemožné potřeby, není tolik omezená, protože dřevo je obnovitelná surovina.

Den jsem si opravdu užil a myslím si, že na něj jen tak nezapomenu, sice ještě nevím, na jakou školu se vydám, ale na tenhle den si zajisté při svém rozhodování vzpomenu. Zkrátka, lesnictví nechám dvířka stále otevřená!